Jednorázovka : ItaHina - Láska překoná i čas

20. prosince 2014 v 14:22 | Oxis-chan |  Povídky
Tahle povídka se mi moc líbí, nemám tušení proč. Četla jsem ji už asi 3krát... jo, je normální číst svoje vlastní fanfikce. Já vím. Snad to není úplná blbost a bude se vám jednorázovka líbit.:)

Malá holčička s krátkými černými vlasy si hrála u jezera. Čapěla na jeho břehu a rušila klid skelné hladiny haluzkou, kterou si utrhla z nedalekého keře. Nebyla moc dlouhá, ale na strom ještě nedosáhla, takže jí musela vystačit s touhle.
Mezitím o něco dál bloudil dlouhovlasý mladík. Jeho rodina ho odepsala a on od ní odešel. Od té doby cestoval všude po zemi, ale nikdo ho ještě nikde neviděl. Byl to uzavřený a skromný člověk, kterému stačila opuštěná cesta v lese. Nevěděl, kam to vlastně jde. Jediné, co věděl bylo, že uniká od svého života a minulosti, kterou by nejradši vymazal. Někdo by si mohl říct, že je ještě dítě a nemůže přece sám přežít, ale tenhle chlapec je velmi vyspělý a dokáže se o sebe sám postarat.
Cesta už ho začala unavovat, proto se rozhodl, že si odpočine. Sedl si do napadaného jehličí pod jeden větší smrk a opřel se o jeho kmen. Zavřel oči a vdechl vůni lesa. V hlavě mu mezitím poletovaly myšlenky. Nejspíš je blízko nějaké vesnice. Mohl by najít nějaký penzion a tam se umýt a pro jednou trochu vyspat. Posbíral se ze země a pokračoval ke kraji lesa. První, co uviděl, když vystoupil ze stínu stromů, bylo jezero. Obrovské jezero plné ledové vody, hluboké a temné, stejně jako Itachiho srdce.


Ten byl na tmu už tak zvyklý, že si hned zakryl oči dlaní, avšak slunce dnes nesvítilo. Bylo chladné říjnové ráno, rosa ho studila i přes boty. Když se znova podíval, uviděl opodál malou dívenku, jak sedí na molu a zírá na hladinu. To ho zaujalo. Ta dívka sedí na tak úzkém molu, že kdyby se lekla mohla by do toho jezera spadnout a utopit se. V Itachim se něco pohnulo. Šel ji odtamtud vyhnat, než se jí něco stane. Navíc se mu zdála moc malá na to, aby tady byla sama, ještě v takové zimě.

Na břehu se zastavil a stále se zájmem pozoroval dívenku, jak něco hledá ve vodě. Přemýšlel, jak na ni promluvit, aby se opravdu nelekla a nespadla do vody. Na děti musí člověk pomalu, toho se chtěl držet a promluvil. ,,Co vidíš v té vodě, maličká?'' Černovláska se podívala po směru hlasu, kde uviděla stát na její poměry vysokého muže v dlouhém černém kabátu až ke krku s podivnýma očima. Byla překvapená a trochu se bála a tak zase otočila hlavu zpátky a věnovala se vodě a mladíka si nevšímala.
Itachi popošel trochu blíž a v duchu si říkal, že asi nevypadá jako hodný člověk. Klekl si k holčičce a dal si límec kabátu dolů aby mu viděla do obličeje. ,,Hledáš tam něco?''zeptal se a pokusil se usmát, ale úplně zapomněl, jak se to dělá. To přišlo holčičce hodně zvláštní a tak konečně promluvila. ,,Ne, je tam obloha.'' ,,Obloha?''podivil se Itachi. ,,Mraky, modré a černé a bílí ptáci, ty je nevidíš?''zeptala se a ukazovala na hladinu. Posunul se blíž k okraji mola a podíval se do vody. Prvně nic neviděl a chtěl zakroutit hlavou, ale pak je uviděl. Mrak, tmavě modrý jako letní noc a taky hejno bílých ptáků. ,,Ano, máš pravdu. Byl jsem slepý, soustředil jsem se jen na vodu, ale teď je vidím taky.''řekl a holčička se usmála.
,,Ty jsi první, kdo je vidí! Nevíš, kdo je tam zamknul?''zeptala se. Nejspíš ji to hodně trápilo, myslela si, že obloha, které se odrážela od hladiny je ve skutečnosti zamknutá pod ní a nemůže ven. Itachi nad dětskou logikou žasl, byla tak neskutečná a podivná, přitom úplně prostá.
,,To nevím,''zavrtěl hlavou. Černovláska se nebezpečně nakláněla nad hladinou a nabírala mrznoucí vodu do dlaní. ,,Podívej,''řekla a ukázala Itachimu dlaně s odkapávající vodou. ,,Já můžu dovnitř, ale proč ty mraky nemůžou ven?''ptala se dál s velkým otazníkem v jejích fialkových očích. ,,Já ti to řeknu, ale dej tu vodu zase zpátky nebo se nachladíš.''řekl přísně. Maličká vylila vodu z dlaní zpátky do jezera a podívala se na mladíka v černém. ,,Proč se pořád tváříš tak mračíš?''zeptala se trochu sklesle. To Itachiho zaskočilo vyvedlo z míry. ,,Vždyť mě neznáš, tak jak si něco takového můžeš myslet?!''zavrčel na ni. Lekla se a trochu od něj couvla. ,,Poslyš, jak se vůbec jmenuješ?''zeptal se jí už klidněji. Maličká zaváhala jestli mu to má povědět, ale když se mu podívala do očí uviděla, že není zlý. ,,H-Hinata.''zadrhla se. ,,To je moc pěkné jméno,''řekl a pokusil se znova usmát. ,,Já už musím jít, ty bys měla jít taky domů nebo se ti tu ještě něco stane.'' Sám se divil, kde se v něm bere tolik starosti. Hinata přikývla a cupitala dolů z mola. Itachi už se vydal svou cestou, hledat nějaký hotel, ale malá Hinata ho dohonila a chytla ho za ruku. Itachi se na ni překvapeně podíval, takhle za ruku naposled vodil svého mladšího bratra. ,,Na tebe doma určitě taky někdo čeká.''řekla, když šli. ,,Ne,''zachmuřil se. ,,Na mě doma nikdo nečeká.''

Když byli dvě stě metrů před Hinatiným domovem, Itachi ji pustil. ,,Tak, já se teda ztratím.''řekl, pohladil ji po hlavě a odešel. Ohlédl se jen, aby zkontroloval, že šla opravdu domů a pak pokračoval směrem do vesnice. Našel jeden velmi skrovný penzion, kde se umyl a šel spát. Rozložil si na zemi matraci a přikryl se dekou.
Než usnul, přemýšlel, jak Hinatě vysvětlí tu záhadu s mraky ve vodě. Slíbil jí totiž, že zítra přijde k jezeru, protože kdyby to neudělal, ta malá by ho odtamtud ani nepustila.


Itachi dopíjel čaj a chystal se na cestu k jezeru, už měl vymyšlené, co jí řekne. I když byl zvědavý, jestli pochopí, že ty mraky jsou jen odraz, jako v zrcadle.
Hinata už mu z dálky mávala, hned jak ho uviděla. Když došel až k ní, byla hrozně nadšená, že se konečně dozví, proč jsou ty mraky zavřené ve vodě. Sedli si s Itachim na molo a ten jí začal vysvětlovat, že je to jen odraz a proto ty mraky ve vodě nemůže chytit do dlaně. Vysvětlování se dobralo konce, Itachi byl unavený a malá Hinata měla plnou hlavu stovkou nových informací, které si nedovedla vysvětlit, protože si celou dobu myslela, že jsou věci jinak.
,,Takže tohle není moje já uvězněné pod hladinou, ale jen odraz.''řekla pomalu, jako by jí to začínalo docházet. ,,Správně, a tohle je zase můj odraz.''řekl a ukázal na svůj obličej, co se kroutil na hladině.
Povídali si tam celé dopoledne, Itachi jí vysvětloval další věci, kterým nerozuměla. Hinata se ho pořád na něco ptala a on se snažil nějak srozumitelně odpovídat. Takhle tam chodili týden, až Hinata jednoho dne Itachimu řekla, že bude mít narozeniny. ,,No páni, a kolik ti bude?''zeptal se jí. ,,Bude mi šest. Půjdu poprvé do školy!''řekla vesele. Itachi si vzpomněl, jak vedl poprvé do školy svého bratra a zamračil se.
Hinata si všimla, že ji úplně nevnímá. ,,Proč jsi pořád tak smutný?''zeptala se ho potichu. Bála se, že bude zase naštvaný, jako minule, ale Itachi jen posmutněl ještě víc. ,,Něco mě bolí, moc bolí a dlouho a já nevím, jestli to někdy bolet přestane.''řekl zničeně až se Hinata lekla. ,,Kde to je? Mám ti na to donést nějaký lék?''už stála na nohou a chtěla jít pro obvaz. Itachi ji chytl za ruku a pokynul jí, ať se zase posadí. ,,Není to žádná zlomenina, na to není lék, je totiž tady,''položil si dlaň na hrudník v místě, kde je srdce. ,,Tady mě to tak moc bolí, protože..''snažil se ovládat, aby se nerozbrečel. Dívenka na něm visela svými fialovýma očima a chtěla mu nějak pomoct, aby se tolik netrápil. Nakonec se ovládl a mohl mluvit dál. ,,Řeknu ti, co se stalo. Je to už pět let. S rodiči a mým mladším bratrem, který byl o něco starší než ty jsme jeli na dovolenou. V té době jsem se s nimi pořád hádal a mého bratra jsem začínal hodně nesnášet, protože byl rozmazlený. Jednou jsme zůstali v chatce sami a vypukl požár. Spali jsme. Já jsem se probudil jako první, plameny byly všude a odřízly nám cestu ven. Snažil jsem se chránit brášku a uhasit ten oheň. Byli jsme tam skoro hodinu, požár se pořád rozšiřoval, až se nedalo kam hnout.''odmlčel se. ,,Pak tam přišli hasiči a nějak se nás pokoušeli dostat ven. První jsem jim dal bratra zabaleného v dece, u toho jsem se spálil a zůstala mi tahle jizva, která mi to pořád připomíná,'' vyhrnul si rukáv kabátu a odhalil tak dlouhou jizvu přes půlku paže. Hinata se zhrozila a dotkla se jizvy. Itachi pokračoval. ,,Sotva jsem jim ho podal, zřítil se na mě kus stropu a zavalil mě tam. Pak si to už moc nepamatuju. Vyvázl jsem z toho celkem dobře, na rozdíl od mého brášky. Toho převezli do nemocnice, ale než se tam dostali, umřel na zadušení, protože se otrávil zplodinami při tom požáru. Rodiče se pak zbláznili, hodili vinu na mě, že jsem to tam prý úmyslně zapálil. Neměli ani tušení, jakým peklem jsem si tam prošel, když mi bratr umíral pod rukama a já s tím nemohl absolutně nic dělat. Dodnes mám výčitky svědomí, že kdybych se tak nebál sám o sebe, mohl jsem přes ten oheň proběhnout a zachránit ho a já prostě..''už to nedořekl, protože propukl v pláč. Hinata nikdy neviděla muže brečet. Znělo to tak žalostně, že tam nemohla jen tak sedět a dívat se, jak se trápí. Překonala vzdálenost těch dvou kroků, co je dělily a odejmula ho. Itachi ji pevně stiskl, slzy mu máčely tváře i ty Hinatiny a takhle tam byli hrozně dlouho, dokud už žádné další nepřicházely. Konečně se vyplakal a uzavřel tuhle vzpomínku navždy. S překvapením zjistil, že mu malá dívenka usnula v náručí.
Lehce ji pošimral na tváři, aby ji vzbudil. Když otevřela svoje velká fialková očka, usmál se na ni. ,,Děkuji ti.''řekl. Hinata se usmála a podívala se mu do očí. ,,Odnesl bys mě prosím domů?''poprosila ho. ,,Samozřejmě.''vstal a šel s dívenkou v náručí k jejímu domovu.

Před bránou ji postavil na zem a klekl si k ní, aby jí viděl do očí. ,,Mám pro tebe dárek.''usmál se. ,,Opravdu?''řekla překvapená Hinata. ,,Já teď odejdu, najdu si práci a koupím dům a pak, až ti bude třikrát tolik, co teď si pro tebe přijdu a jestli mě budeš chtít, tak se vezmeme.''připadalo mu to jako hloupost, vždyť ona je dítě a on je skoro dospělý, ale zamiloval se do ní. Nechtěl si to celou dobu připustit, ale chtěl by být pořád jen s ní a on si na ni počká. Jestli bude chtít…
Malá Hinata se začervenala, protože měla Itachiho taky moc ráda. ,,A to bude za jak dlouho?''zeptala se. ,,Za dvanáct let, to ti bude osmnáct.''odpověděl a chystal se rozloučit. ,,Počkej tady na mě.''dal jí pusu na čelo, naposledy se usmál a odešel. Neohlížel se, protože by ztratil odvahu odejít.


Za dvanáct let
Vysoký muž v černém kabátu zazvonil na zvonek u rodiny Hyuugových. Už byla tma a vál studený vítr, který zalézal až pod nehty. Dveře otevřela dívka s dlouhými černými vlasy ve fialové mikině stejné barvy jako její oči. Muž si dal dolů límeček kabátu, aby mu bylo vidět do obličeje. Nestihl ani pozdravit, protože se mu Hinata vrhla kolem krku. ,,Itachi, ty jsi přišel!''řekla jemným hlasem, když jí Itachi odejmutí opětoval. ,,Přišel.''řekl a zabořil hlavu do jejích vlasů. Když se pustili, objevili se ve dveřích Hinatini rodiče. ,,Tati, mami, tohle je můj snoubenec Itachi.''


Je to hrozně nereálné.. já vím, ale někdy si člověk představuje neskutečné věci a příběhy. A proč? To nevím. Asi protože to takhle v normálním životě nechodí, tak si vymýšlí svůj vlastní svět, kde je možné úplně všechno.
Nějaký blbec, co bude tvrdit, že je to pedofilní se určitě najde, ale já jsem měla takovou náladu, když jsem to psala... že jsem byla potom šťastná. Tahle povídka mi udělala radost a já už neřeším, jestli je to blbost nebo ne. Mě zahřála u srdce.. zní to jako bych ji nepsala já, že?:D I blázni, jako já, běhají volně po světě.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Weio Weio | Web | 4. ledna 2015 v 13:11 | Reagovat

moc dlouhý :DDDDDDD

2 Aki Aki | Web | 8. ledna 2015 v 14:32 | Reagovat

je to prekvapivo dlhé ,ale mne sa t neskutočne páčilo. Tvrdíš ,že si blázon ,ale to sme potom dve ,lebo aj ja ked píšem poviedky tak sa dostávam do úplne iného sveta než je ten skutoční. Podľa mňa vo svete fantázií nie sú žiadné hranice a pokojne sa tam môže stať čokoľvek . Preto ti veľmi chválím poviedku je skvelá ,úžasná.

3 Oxis-chan Oxis-chan | Web | 9. ledna 2015 v 16:16 | Reagovat

[2]:Děkuju moc!:) Mě to zas tak dlouhé nepřijde, ono to ve wordu vypadalo kratší.:D

4 Adís Elliador Adís Elliador | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 17:15 | Reagovat

Wau..:o Nádherné a kawaiíí,,..:3 :) ^^

5 Oxis-chan Oxis-chan | Web | 15. ledna 2015 v 20:49 | Reagovat

[4]: Děkuju..:')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
A nikdy nezapomínejte: ,,Umění je výbuch!'' :D